Podcast polické knihovny – Vladislav Vančura

Vladislava Vančuru známe z jeho románů, ale on psal i povídky. Také ty ho proslavily a představily jako autora básnivého jazyka a obrovské obrazotvornosti. Vlastně krátkými povídkami začínal.

Miloš Pohorský v doslovu k výboru Vančurových povídek napsal: „se svým snem o básnivosti literatury a se svou důvěrou v možnosti smíchu …zamýšlel vyprávět své povídky pro potěšení srdce…“

Ne nebudete se smát až se za břicho popadat, nebudete se řehtat, ale Vančurovy texty vyvolají jemný úsměv, pobavení a zároveň si uvědomíte, že psal ze života a o životě. Jeho životní postoj dosvědčuje úvaha o Rabelaisovi, kde psal: „Navykli jsme si odsuzovati jasné a nelomené barvy, neboť těchto barev všelijací dryáčníci užívali špatně a bez vkusu. Byly častokrát zhanobeny, ale samy o sobě jsou krásné, bez úhony. Rabelias mluví o zadnici bez ostychu, právě tak jako vy ji nosíváte do Společenského klubu.“ A kdy to napsal? V roce 1931. Na okamžik člověka napadne, že snad před týdnem nebo před měsícem. Ó, ty počestně se tvářící povýšenosti.

Tak snad jen na závěr – važme si svých klasiků.

Ve spolupráci s členy Divadelního souboru Kolár paní Hanou Klapkovskou, paní Ivanou Richterovou a panem Františkem Pivoňkou za technické spolupráce ředitele polické ZUŠ pana Lubora Bořka jsme připravili ukazku z jeho díla.

Většina národa zná jeho dílo prostřednictvím filmu Rozmarné léto a známé větě o způsobu léta.Nemůžeme ji tedy opominout ani my. Poslechněte si promluvu pana Důry. Čtou Hana Klapkovská a Ivana Richterová.

Vančura psal i povídky a hlavně povídky. V podání pana Františka Pivoňky si poslechněte povídku Selské Vánoce.

Ke známějším dílům patří knížka Luk královny Dorotky. Také to jsou krátké příběhy.
Povídku Chirurgie čtou Hana Klapkovská a František Pivoňka.